Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dům u jezera
Autor: Život (Občasný) - publikováno 29.9.2005 (08:57:01)

Dům u jezera

 

Jako obvykle ji letmo pohladil po vlasech a navrhl, aby si sedli na chvíli na terasu. Jak tyhle večery nenáviděla. Jeho nekončené monology o ziscích, investicích a burze. Všechna ta čísla, kterým nerozuměla. Každodenní fraška začíná, řekla si a nahlas pronesla: „Jen připravím pití a jsem tam.“ Namíchala svůj oblíbený koktejl a sedla si vedle něho ke stolu. Ze zvyku vypla. Už dávno neposlouchala co říká. „Elis…“, jeho hlas jí vytrhl z vlastních myšlenek. Cítila v něm stejnou lásku jako tenkrát. Tenkrát, když spolu začínali.

           

 

            Bylo jí dvacet. Byla krásná a byla si toho vědomá. Měla pocit, že celý svět jí leží u nohou. Na pláži potkala jeho. Byl o hodně starší. Přitahoval jí. Měl své osobní kouzlo, byl mužný, milý a vnímala jeho vnitřní lásku a dobrotu. Pokoušela ho, hrála si s ním jako princezna, která zkouší svého prince. Znovu a znovu jí překvapoval svou nápaditostí, hravostí, nekonečnou trpělivostí a laskavostí. Často si povídali dlouho do noci. Pořád bylo o čem. O životě, možných pravdách i neodhalených tajemstvích. Přitahovali se jak magnety. Byl jiný než muži, které do té doby potkala. Úplně přirozeně začali plánovat společnou budoucnost. Snili o cestách do dalekých zemí, o tom jak se toho hodně naučí a pak budou své vědomosti předávat dál. Snili o lásce, která nikdy nevyhasne, o vzájemné blízkosti ve všem do čeho se pustí. Když jedné žhavé noci vystavěl v písku z oblázků obrovské srdce, vzal jí do náruče a řekl: „Splním všechny Tvé sny,“ milovala se s ním bez zábran v horkém písku pod nekonečným nebem. Její tělo splynulo s jeho a věděla, že s ním bude do konce života. Nikdy nic podobného neprožila. Dával jí sílu. Sílu žít, tvořit a milovat tak, jak jen žena může milovat.

 

 

            „Elis…“, jakási naléhavost ji vrátila do reality. Po dlouhém čase se na něj podívala vidoucíma očima. Byl bledý, strhaný, černé kruhy pod jeho očima jí naháněly strach. Dotkl se její paže. Překvapilo ji, jak jsou jeho prsty podivně studené. „Elis, musím Ti něco říct. Umírám. Zbývá mi velmi málo času.“ Bylo to jakoby její hrdlo bez varování sevřela železná obruč. Myšlenky se valily jedna za druhou. Konečně se ho zbaví  a bude svobodná. Stejně je jí dávno lhostejný. Nedal jí nic, jen zlatou klec. Ne, dal jí i svobodu. Dělá si, co se jí zlíbí. Utrácí spousty peněz, léta ho podvádí a vlastně se o něj vůbec nestará. Náhle viděla, že trpí. Uvědomila si, že musí mít bolesti. To musí mít dávno, copak  byla slepá,  proběhlo jí hlavou. „Vím, že mě právem nenávidíš,“ pokračoval s námahou, „ale je tolik věcí, které bych ti rád ještě řekl…“. Odmlčel se a těžce dýchal. Rozhodla se, měla by mu ulehčit aspoň poslední hodinu. Klekla si vedle něho a vzala jeho ruce do svých. Musela překonat odpor, aby je zase nepustila. Byly tak neživě ledové a přitom lepkavé potem. Dlouze se jí zadíval do očí. Neuhnula a viděla v nich stejnou lásku jako před dlouhými dvaceti lety. „Díky“ zašeptal.

 

            V dalších dnech měla spoustu zařizování. Všechno šlo hladce a když bylo konečně po pohřbu,  zbývalo už jen zajít k notáři vyřídit závěť. Neměla strach. Tom jí určitě zabezpečil do konce života. V tom na něj bylo spolehnutí. Když seděla v útulné kanceláři notáře ani pořádně nevnímala co čte. Vše bylo jak předpokládala. Jen na konci ji zarazilo, že Tom odkázal dost velkou sumu nějakému Domu u jezera. Ještě dvakrát se na to notáře zeptala. Ten jí vždy s úsměvem a profesionální trpělivostí zopakoval vůli jejího manžela. O ty peníze nešlo. Přestože částka se pohybovala v řádu milionů, věděla, že jí nebudou chybět. Hlodalo jí však, že neví o co jde. Probudila se v ní zvědavost. Vyžádala si adresu s tím, že se tam zajede podívat.

 

            Sbalila si pár věcí a vyrazila. Aspoň si udělá dovolenou. Když další den ráno stála před venkovským statkem, nechtěla věřit, že je na správné adrese. V oknech muškáty, udržované stavení, ale žádný luxus. Nějak jí to nešlo s Tomem dohromady. Z ničeho nic se ve dveřích objevila stařenka. Byla jak věchýtek a z celé její osoby nevyzařovalo nic než čirá laskavost. Jako z pohádky, blesklo Elis hlavou. Byla v rozpacích a nevěděla jak začít. V tom ta žena pronesla:  „Vy musíte být Elizabeth. Pojďte dál.“.

            Když za nimi zapadly dveře, připadala si Elis jako v jiném světě. V krbu plápolal hřejivý oheň. Všude kolem byly rozdělané sochy nebo obrazy a přesto tu zjevně panoval řád a všude byl vzorný pořádek. Vůbec nechápala jak může tohle místo s Tomem souviset. A zase promluvila ta stará žena. Pomohla jí najít odpovědi na nevyslovené otázky. „Víte, jsme takové zázemí pro mladé nadané umělce. Mohou tady pracovat, učit se i žít. Váš muž jim hodně pomáhal. Přednášel o umění starých věků, tajemství barev a také o anatomii lidského těla. Hodně je naučil a všichni naši žáci ho milovali.“ Elizabeth byla jako ve snu: „Tom?“ Ale ten laskavý hlas klidně pokračoval: „Někdy zůstal i dlouho do večera a vyprávěl o filosofiích východu, o božské síle a lásce v nás, o zákonech přitažlivosti v tomto vesmíru i mezi lidmi. Byl to moudrý člověk. Vzadu měl svůj ateliér, kde maloval.“ Elizabeth byla naprosto zmatená. Hlavou jí vířily myšlenky. Nemohla přece přiznat, že o tom všem nic neví. Byla jeho žena. Ta milá osoba jí to ulehčila: „Určit budete chtít vidět jeho obrazy.“ Na nic nečekala a už ji vedla k zadním dveřím. Když vešly do ateliéru dala jí obálku se slovy: „Tohle tu pro Vás nechal Váš muž.“ Elis byla jako v mrákotách. Už neměla sílu přemýšlet ani se ptát. Ta žena zmizela a Elis jí za to byla vděčná.  Sedla si na zem a začala se kolem sebe pomalu rozhlížet. Ty barvy a tvary! Dokonalost provedení! Všechny obrazy vyzařovaly sílu, lásku a dobrotu, tak je z něj nasávala v začátcích jejich vztahu. Nebylo pochyb, že jsou to jeho práce. Z některých dýchalo i jeho rošťáctví. Klukovská, ještě nezkalená radost za života. Seděla bez dechu a ptala se sebe samotné: „Proč? Proč takhle?“ Ale bylo ticho a žádná odpověď nepřicházela. Pak jí zrak spočinul na dalších dveřích. Zvědavě jimi prošla. Asi 200 metrů před ní se rozprostíralo nádherné jezero. V jeho hladině se zrcadlily štíty hor tyčící se nad ním. Došla až ke břehu a usedla na lavičku. Tak tady jsi trávil svůj čas, pomyslela si hořce. Cítila se stará, zahanbená. Její sebevědomá arogance, kterou si léta pěstovala, zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Skořápka, kterou si pracně vybudovala, která jí byla obranným štítem, se nenávratně rozplynula. Všimla si, že stále ještě drží tu obálku. Třesoucími se prsty ji otevřela a s tlukoucím srdcem začala číst.

 

Drahá Elis,

 

Jestli Tě ještě trochu znám, tak teď sedíš na lavičce u jezera, zatímco já už si hledám novou cestu na tento svět.

 

Zamrazilo ji po celém těle, ale četla dál.

 

Teď znáš mé tajemství. Tento dům a vše co s ním souvisí je to jediné co jsem před Tebou skrýval. Vím, dlužím Ti vysvětlení.

            Když jsem Tě poznal, byl jsem nejšťastnější muž. Chtěl jsem splnit každé Tvé přání. Nechtěl jsem, abys někdy trpěla nebo strádala. Jsi tak vzácná mému srdci, že jsem byl ochoten udělat cokoli, abys byla šťastná. Pustil jsem se do práce, abychom měli dost peněz na všechny naše sny. Pohltilo mě to. Trávil jsem víc a víc času v kanceláři, na cestách a nekonečných jednáních. A to co mi bylo nejdražší, Tebe, jsem odkládal na později. Vím, že to není omluvitelné. Já jsem se v tom koloběhu utopil. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že máme peníze, ale jinak nic.

            Nenáviděl jsem  z hloubi  duše naše společné večery na terase, kdy moje ústa mlela donekonečna ty nesmyslné informace o investicích, burze a číslech. Moje srdce krvácelo a chtěl jsem Tě vzít za ruku a vyvést Tě ven z našeho kamenného domu na slunce, dívat se jak se s radostí zakusuješ do jablka právě utrženého ze stromu. Chtěl jsem v nás obou vzkřísit ten udušený plamen upřímné dětské lásky k životu a světu, která nezná vinu. Nedokázal jsem to. Místo toho jsem nechal své hlasivky omílat otřepaný příběh čísel a díval se na to, jak mnou víc a víc pohrdáš.

            Vím i o Markovi. Nikdy jsem proti tomu nezasáhl, protože jsem věděl, že já svou lásku k Tobě nosím v srdci, ale už dávno Ti jí nedávám.

            Tenhle dům jsem našel náhodou. Bylo tu pár velmi nadaných lidí, ale tvořili v otřesných podmínkách. To mě vytrhlo z mé letargie a rozhodl jsem se jim pomoci. Postupně se tohle místo stalo mou oázou. Místem, kde jsem mohl být svobodný, dělat co mám rád a vyjadřovat své myšlenky beze strachu, že je někdo využije, aby mě okradl. Byl to pro mě ráj, kde mi lidé naslouchali. Znovu jsem cítil, že mám co dát. Tohle je svět, který není o číslech. Tady jsem nepotřeboval kordón právníků, kteří upraví každou smlouvu tak, aby za všech okolností mluvila v náš prospěch. Po vyčerpávajících hodinách v kanceláři jsem tu objevoval znovu sám sebe, své myšlení, vnímání světa i lásku k druhým. Tohle bylo místo skutečného přátelství, které se nedá zaplatit.

            Byl jsem zbabělý a sobecký, když jsem Ti o tom neřekl. Já jsem tady uskutečňoval část svých snů a i když to bolelo, nedovolil jsem Ti se na tom podílet. Celé mé tělo i duše volaly po Tvé přítomnosti. Nedokázal jsem už překročit svůj stín. A tak jsem nikdy nedodržel svůj slib, že splním všechny Tvé sny. Přesto Tě miluji stejně vroucně jako když jsem stavěl srdce z oblázků. Má láska k Tobě je věčná.

 

            Sbohem, Tom.

 

            Viděla teď jasně jak moc žili v okovech svých vlastních chyb, předsudků a strachů.

 

            Náhle ucítila dotek na svém rameni. Polekaně se otočila. Drobná ruka ji objala kolem ramen a ta křehká žena si k ní přisedla. Vyzařovala tak silný pocit tepla domova, že Elis pocítila touhu stulit se jí v náruči. Její konejšivý hlas jí teď houpal, jako zčeřená hladina pohupuje stojící loďkou.  „Váš manžel byl opravdu výjimečný. Poznala jsem Vás hned proto, že mi o Vás hodně vyprávěl. Nikdy Vás nepřestal hluboce milovat. Do tohoto místa investoval spoustu peněz, i když to nikdy nepřiznal. Žil tady velmi prostě. To co nám dal jako člověk se nedá vyčíslit. Jeho trpělivost s našimi žáky byla bezmezná. Vím, že trpěl tím, že žijete spolu a přece každý sám. Často jsem mu říkala, aby Vás sem vzal. Věřila jsem, že by to uzdravilo Váš vztah. Dlouho byl jako hluchý. Asi před půl rokem mi oznámil, že Vás příští víkend přiveze. Pak se ale dva týdny neobjevil. Když přijel, dal mi obálku, kterou jsem Vám dnes předala a na dlouhé hodiny zmizel ve svém ateliéru. Pozdě večer za mnou přišel do kuchyně. Seděl u stolu a mlčel. Cítila jsem, že mi chce něco důležitého říct, ale nenaléhala jsem. Začal sám. Byl to příběh lásky i ztracených iluzí. Nedokázal si odpustit, že nenašel odvahu se k Vám znovu přiblížit, když zjistil, že jde nesprávným  směrem. Nakonec mi svěřil, že umírá a lékaři mu nedávají víc než pár měsíců. Se slzami v očích tiše procedil skrz zuby: „Až Elis přijde, a já vím, že přijde, dejte jí tu obálku, co jsem Vám dnes dal. Děkuji.“ Pak odešel. V posledních měsících tady moc nebyl. Myslím, že dával do pořádku své záležitosti.“ Na pár minut se odmlčela. Elizabeth ani nedutala. Cítila, že ještě nebylo řečeno vše.

„Víte, on byl opravdu vzácný člověk,“ povzdechla stará paní, „uměl dát lidem sílu a všude kam přišel s ním přicházela radost. Šířil kolem sebe nevšední pocit jistoty a bezpečí. V jeho přítomnosti šlo všechno líp od ruky. Co odešel jakoby zapadlo slunce.“ Po tváři plné znamení času se skutálelo pár slz. Po chvíli pokračovala: „A protože Vy jste byla sluncem jeho života, jste tady vždy vítána.“ Když jí vrásčitá ruka pohladila po vlasech, zaplavila ji vlna něhy. Něhy, o které si myslela, že už jí dávno není schopná. „No, nechám Vás o samotě. Najdete mě pak vpředu.“ Ta podivuhodná stařena odešla stejně nehlučně jako přišla. Elizabeth obdivovala její takt, její schopnost dělat přesně to, co druhý potřebuje.

            Ještě dlouho seděla bez hnutí. Jen teď už uvolněná, klidná. Hluboko ve svém vědomí si byla jistá,  že tenhle den změnil běh jejího života.

            Když slunce zapadalo a celá scenérie jezera se zbarvila do krvava bez hlesu hlasitě volala: „Tome, mýlíš se! Dal jsi mi můj sen! Dal jsi mi cestu.“  Než slunce zmizelo za obzorem ještě přidala: „A spolu, snad příště, jo?! S láskou Tvá Elis:“



Poznámky k tomuto příspěvku
zirael (Občasný) - 29.9.2005 >
Body: 3
<reagovat 
jiri-jirik (Občasný) - 29.9.2005 > Moc dobrá odpověď na pár otázek .
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Život (Občasný) - 29.9.2005 > jiri-jirik> Díky moc.
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 29.9.2005 > Ze začátku jsem si myslela, že to bude nějaká hloupoučká romance, ale pak mě to moc mile překvapilo. Úplně to vystihuje tvůj nick:)
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
 Život (Občasný) - 29.9.2005 > Lamarski> Díky moc. Vím, že ten začátek může ten dojem romance vyvolat, ale...  To je život. :)
<reagovat 
celej on (Občasný) - 29.9.2005 > Mě se to teda dotklo. Přestože v tom cítím určité mezery, některé vysvětelní chování jsem zcela nepobral, přesto přesevšchno si myslím ,že síla toho příběhu vše přebíjí. A drbné nedostatky příběh jen okořenují(třeba poslední věta se mi nelíbila. To "jo" tam vyznělo strašně surově v jinak tak citlivém příběhu-takže pro mě ten příběh končí před tou větou.)
Jinak se mi líbí citlivost v skladbě vět a použití slov.

Jen a to je čistě asi moje záležitost:)-" Cítila v něm stejnou lásku jako tenkrát."-z toho jsem usuzoval, že ho stále miluje a pak následujícím odstavi přišla drsná změna:)....

Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Život (Občasný) - 29.9.2005 > DondedoG> 

Díky moc za podnětnou kritiku i potvrzení. S tím "jo" na konci mě nenapadlo, že to takhle vyzní, ale fakt je, že zrovna nad touhle větou jsem si lámala hlavu. Takže na tom něco bude. Pokud mi chceš něco víc napsat k těm nedostatkům, budu jen ráda. Každá rada dobrá.

A k tomu tenkrát (a to jen zase mé hledisko): to uvozovalo tu vzpomínku, ta velká láska tam původně byla. :)


<reagovat 
 celej on (Občasný) - 29.9.2005 > Život> Néé podle mě to má štávu a neměla by se tomu už měnit struktůra. Myslím, že ty postavy jsou pěkně rozebrané a hezky se představovali. Proto jsem někde měl problém pochopit proč udělali rovna tohle atd.
To byly ty chybky které jsem měl namysli ale věř, že to už by bylo zbytečné štourání a opravdu se jedná jen o spestření a okořenění příběhu, protože tomu dávají nostaligický nádech. Právě ty jejich činy, které člověk jen tak nepochopí, ho v tomhle případě donutí rozmýšlet příběh dál.
jako příklad ti uvedu, třeba to že jsem úplně nepobral, proč jí na verandě pořád vyprávěl o číslech, když to sám nechtěl. Ale rozhodně se tím netrap:)
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 30.9.2005 > Život> A mě se to jo tam zrovna líbí:) je to jako výzva.
<reagovat 
 Život (Občasný) - 29.9.2005 > DondedoG> Díky. Byla jsem jen zvědavá. Nepředělávala bych to už ani náhodou. K tomu příkladu: zrovna tohle tam vysvětlené je, i když nepřímo. :) Netrápím se, je napsáno. Dobrou noc.
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 29.9.2005 > Pěkné. Oslovilo mě to. Lidi by měli mezi sebou více komunikovat a říkat si co cítí. A to především ve vztahu. Pak se mezi nimi láska nevytratí. :-)))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Život (Občasný) - 29.9.2005 > sibyla> To máš pravdu a jsem ráda, že Tě to oslovilo. Díky moc.
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 30.9.2005 > Život> :-)))
<reagovat 
Lhostej (Občasný) - 30.9.2005 > já si to uložím a pročtu, až bude čas (snad zítra).
jsem na to docela zvědavá.
Doporučil 
<reagovat 
 Život (Občasný) - 30.9.2005 > lhostej> Tak přeji příjemné čtení. Jsem zvědavá co Ty na to. Pro dnešek dobrou
<reagovat 
 Lhostej (Občasný) - 3.10.2005 > Život> Tak jsem si to přečetla, no a ačkoli to není "můj šálek čaje", líbilo se mi to. Je to dobře napsaný, poutavý a pravdivý. Jako editorka bych ti tam udělala pár korekcí, ale to je výhrada jen pravopisnýho rázu :o)
Jsem zvědavá na další, až zase něco napíšeš...
<reagovat 
 Život (Občasný) - 4.10.2005 > lhostej> Ahoj, díky moc. Ty výhrady mi klidně napiš, protože je to určitě něco, co jsem přehlédla. Nepíšu moc často, tak časem snad zase něco přibyde. Měj se fajn.
<reagovat 
Lhostej (Občasný) - 4.10.2005 > "jeho hlas jí vytrhl z vlastních myšlenek."
"Přitahoval jí."
"Znovu a znovu jí překvapoval svou nápaditostí,"
"vzal jí do náruče a řekl"
"Její konejšivý hlas jí teď houpal"
"Tom jí určitě zabezpečil do konce života."
"Když jí vrásčitá ruka pohladila po vlasech"

- tam všude by mělo být "ji" - protože si můžeš říct "tu", tam kde si můžeš říct např. "té", tak tam bude "jí".

Neber to jako nějakou buzeraci, jen aby v tomhle jinak povedeným dílku nebyly zbytečný chyby.

Možná jsem něco přehlédla. Ještě se na to mrknu.

Měj se. Zatím.
<reagovat 
 Život (Občasný) - 4.10.2005 > lhostej> Díky moc. Tohle mi tedy uteklo naprosto a úplně. Jsi zlato. Přeji krásý večer.
<reagovat 
 zivot_mi_proklouzl (Občasný) - 4.10.2005 > Život> ji se dává do 4.pádu. jinak nikde...teda myslím
Body: 4
<reagovat 
 Život (Občasný) - 5.10.2005 > zivot_mi_proklouzl> Díky. :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter